Žhářství, obnova a tři patra ve třech stylech
Požár roku 1950: jak Kinkaku-ji vyhořel a vrátil se
Pavilon na rybníce přežil občanskou válku, zanedbání a pět století kjótského počasí – a pak vyhořel do základů během jediné noci v roce 1950. To, co dnes stojí, je obnova z roku 1955, a příběh, jak se sem dostala, je nejlepší důvod k návštěvě.
Check dates and availability ↗Vila pro odpočinek oděná do zlata
V roce 1397 Ashikaga Yoshimitsu, třetí šógun rodu Ashikaga, získal zchátralé panství rodu Saionji v severních kopcích Kjóta a začal budovat palác Kitayama – útočiště, z něhož nadále fakticky řídil zemi, i když už ne oficiálně. Jeho srdcem byl malý pavilon na rybníce, jehož horní patra byla obložena zlatými plátky a odrážela tzv. kulturu Kitayama té doby: aristokratickou vytříbenost, zenovou strohost a kontinentální čínský vkus držené v jedné promyšlené rovnováze. Nikdy neměl být chrámem. Byl to projev moci oblečený za místo odpočinku.
Jak se z vily stal chrám Rokuon-ji
Když Yoshimitsu v roce 1408 zemřel, palác Kitayama ztratil status šógunského sídla a na jeho vlastní přání byl přeměněn na zenový chrám nazvaný Rokuon-ji, přičemž velký zahradní architekt a mnich Musō Soseki byl poctěn jako zakládající opat. To je stále jeho formální identita dnes: zenový chrám školy rinzai spravovaný jako větev Shōkoku-ji, hlavního zenového ústředí na druhé straně města, jehož mniši ho dodnes dohlížejí. „Kinkaku-ji“ – Chrám Zlatého pavilonu – je název, který používá svět, ale na vlastních dokumentech chrámu přišel jako první chrám jeleního parku, Rokuon-ji.
Přežil válku, která srovnala Kjóto se zemí
Válka Ōnin v letech 1467–77 srovnala velkou část Kjóta s popelem a zničila i velké části samotného Rokuon-ji, přesto Zlatý pavilon přečkal – vlastní historie chrámu zaznamenává, že pavilon, síň Stone Fudō a síň Goma unikly zkáze, zatímco budovy kolem nich hořely. Téměř dalších pět set let pavilon stál jako jedna z mála staveb ve městě, které sledovaly středověk na vlastní oči, místo aby byly po něm znovu postaveny. Právě tato dlouhověkost je důvod, proč události roku 1950 dopadly na japonskou veřejnost tak tvrdě.
1950: požár, který šokoval Japonsko
V červenci 1950 zapálil pavilon mladý mnich chrámu a dřevěná budova, tehdy stará přes pět a půl století, byla zcela zničena. Žhářský čin se stal jedním z nejdiskutovanějších zločinů poválečného Japonska, méně kvůli tomu, jak se stalo, než kvůli tomu, co jako by vypovídal o posedlosti a kráse: román Yukia Mishimy z roku 1956 Zlatý pavilon si znovu představil vnitřní svět žháře a událost natrvalo zapsal do světové literatury. Návštěvníci, kteří příběh znají, se na pavilon dívají jinak – ne jako na starožitnost, ale jako na něco, co bylo kdysi ztraceno.
Obnova z roku 1955 – kopie, nebo pokračování?
Pavilon byl obnoven v roce 1955, věrně podle původní stavby, a zlaté plátky i fénix na střeše, které vidíte dnes, patří k této rekonstrukci a jejím pozdějším renovacím. Zda to znamená, že je „autentický“, je otázka, na kterou západní a japonská konzervátorská tradice odpovídají odlišně. V Japonsku, kde se svatyně a chrámy vždy obnovovaly – některé rituálně přestavovány v pevném cyklu – věrná rekonstrukce na původním místě, provedená řemeslníky původními metodami, budovu spíše pokračuje, než nahrazuje. UNESCO s tím souhlasilo: Kinkaku-ji byl v roce 1994 zapsán jako součást Historických památek starého Kjóta.
Tři patra, tři architektury
Skutečná sofistikovanost pavilonu se snadno přehlédne za jeho leskem: každé patro je postaveno v jiném stylu. První patro následuje styl shinden z paláců období Heian – otevřený, horizontální, aristokratický – a je záměrně ponecháno bez pozlacení. Druhé patro používá styl bukke samurajských rezidencí, jeho vnější stěny jsou zcela obložené zlatými plátky. Třetí je čínsky stylizovaná zenová síň, pozlacená uvnitř i venku a korunovaná zlatým fénixem. Čteno zdola nahoru jde o sociální diagram Yoshimitsuova světa: dvorská šlechta, válečnická třída a zenová transcendence naskládané ve vzestupném pořadí – přičemž vrstvy samotného šóguna jsou, příznačně, ve zlatě.
Na co se zaměřit, když stojíte u rybníka
Ze slavného výhledu přes rybník Kyōko-chi porovnejte tři patra s jejich styly: prosté dřevo a otevřenou verandu přízemí, zlaté okenice prostředního patra, chrámová okna toho horního. Sledujte, jak se zlato mění, jak se pohybují mraky – ploché a grafické v zamračeném světle, roztavené na okrajích v nízkém slunci. A věnujte myšlenku i samotnému odrazu, který je druhým životem budovy: architekti umístili pavilon na okraj rybníka přesně proto, aby se zdvojil v klidné vodě – efekt, který nejlépe navodí klid v 9 hodin ráno.